Krásné vánoční svátky plné radosti ze vzájemného obdarování doma, v práci i na 64 polích přejeme všem pravidelným i příležitostným čtenářům tohoto webu.
Hlavním obdarováním nechť je vzájemné porozumění a láska, které jako lidé neustále chybující potřebujeme ze všeho nejvíc. Vždyť dnešní večer slavíme právě proto, že v něm podle křesťanské tradice přichází „Ten, který snímá hříchy světa…“ Radost ze vzájemného odpuštění hříchů a Naděje ve smysl všeho našeho konání je nejkrásnějším poselstvím Vánoc.
Speciální poděkování zaslouží všichni ti, kteří pro vás, čtenáře, čtení na těchto stránkách připravují. „Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, uviděl jsem, co je na zemi lopoty…“, praví kniha Kazatel. Je mnoho těch, kteří by se s vámi rádi podělili o své šachové zážitky, ale málo těch, kteří to nevzdají a lopotně vše dotáhnou až k článku, tabulkám a fotografiím, na které vždy netrpělivě čekáte.
Krásné Vánoce všem!
Nikdo žádné hříchy světa nesnímá, to ovšem není jenom zkušenost má.
O této automaticky pronášené větě byly napsány stohy knih. Předpokládá se, že Ježíš mluvil (většinou) aramejsky. V jakém jazyce pronesl Jan Křtitel slova „Hle, beránek boží, který snímá hříchy světa!“ nevíme. V každém případě se o nich dozvídáme až po cca 50 – 80 letech ze starořecky psaného evangelia podle Jana (o němž také na 100% nevíme, jestli to byl apoštol Jan nebo nějaký jiný). V jakém kontextu byly tehdejší výroky vysloveny, na jaké tehdejší představy a události reagovaly, jaké významové nuance měla tehdejší slova, co se ztratilo v překladu a co v lidské paměti, o tom můžeme jen bádat a hádat 🙂
V každém případě starořecké „snímá“ může znamenat i „nese“ resp. „ponese“. Tedy v dnešním vánočním kontextu na právě zrozené a bezbranné dítě na mámině klíně budou jednou jako na obětního beránka naloženy všechny viny a hříchy světa a bude potupně bičováno ulicemi Jeruzaléma s křížem na zádech a usmrceno. Za viny, které nespáchalo, resp. za hříchy nás všech pohodlných, lakomých, ješitných a pokryteckých, na které si dovolilo veřejně upozornit a postavit je na pranýř.
O tom přece stojí zato rozjímat, zejména dnes, kdy stejně jako před dvěma tisíciletími ztrácíme schopnost vidět svět jinýma očima než těma vlastníma a starozákonní „Oko za oko, zub za zub“ se opět stává heslem dne 🙁