V poslední době se konalo několik seniorských soutěží, jejichž průběh jsem popsal ve svých článcích. Nyní se budu věnovat jejich problematice ze všeobecnějšího pohledu. Na Mistrovství ČR seniorů se šachová veřejnost dívá poněkud skepticky s tím, že jejich vypovídací schopnost je poněkud snížena tím, že se jich nezúčastňují naše seniorské špičky, mistři a velmistři. To je ovšem pravda, ale jen zčásti. Především je třeba konstatovat, že ještě nikdy v historii těchto přeborů v nich nezvítězil titulovaný hráč, čímž myslím aspoň mezinárodního mistra. Jak je to možné? Především je třeba říci, že tyto soutěže nejsou tak slabé, jak by se dalo usuzovat z nižších hodnot ELO koeficientů. Značná část účastníků měla totiž v minulosti ELO vyšší o 100 až 200 bodů. Navíc seniorské soutěže mají zvláštní atmosféru vyznačující se např. tím, že výsledek partie více než u normálních partií záleží na okamžité formě a zdravotním stavu hráčů, a tím se rozdíl v ratingu snižuje. Když jsem se ptal některých mistrů – seniorů, proč se MČR nezúčastňují, moc se jim odpovídat nechtělo. V podstatě jsou ale hlavně dva důvody. Tím prvním je, že nemají chuť nosit svou kůži na trh, když výsledek je hodně nejistý, zvláště v případě, že si nejsou jistí svým zdravotním stavem. Druhým důvodem je pravděpodobně nízký cenový fond, který neodpovídá úrovni MČR, kterého by se účastnili hráči s titulem. To je záležitost našeho šachového svazu, i když je to stejný problém jako co má být dříve, vejce nebo slepice.
O tom, že to s úrovní špičkových seniorů, kteří absolvovali MČR seniorů, není tak zlé, svědčí jejich výsledky z evropských nebo i světových seniorských soutěží. Za všechny uvádím letošní remízu Jardy Mojžíše (2040) s Vlastou Hortem (2365) nebo loňská remíza Vlasty Sejkory (2178) s Vlastou Jansou (2420). Za skvělé je také možné považovat umístění družstva tvořeného hráči, kteří se zúčastnili některého seniorského MČR (J. Přibyl, J. Mojžíš, P. Mlýnek. V. Horák a E. Veselý), na 5. místě v ME, nebo 12. místo na seniorském MS v roce 2020 v Praze, které hrálo ve složení J. Mojžíš, F. Navrátil, L. Trojan, P. Just, E. Veselý z celkem 51 družstev, to vše v kategorii 65+. Rovněž v normálních turnajích jsou senioři schopni dosáhnout výjimečných výkonů. Mám-li mluvit za sebe, což je mi přirozeně nejbližší, tak je to partie s norským adeptem na mistra světa GM A. Tari (2623), kterou jsem prohrál až po 6 hodinách hry chybou v remizové pozici způsobenou únavou, nebo partie s vycházející polskou nadějí GM J. Nasutou (2512), kterou jsem rovněž prohrál až chybou po 5 hodinách hry chybou v naprosto remizové pozici, nebo remis ve vyhrané pozici s GM Vasjukovem (2405) atd. Prostě tím chci říci, že renomovaní hráči to se seniory nemusí mít vůbec jednoduché.
Významnou funkci při vytváření podmínek pro hráče má samozřejmě i organizátor. Je nutno konstatovat, že organizace je na velmi dobré úrovni, prostor ale zůstává na propagaci seniorského MČR a v tlaku na svaz na zlepšení finančních podmínek pro hráče tak, aby se zvýšila motivace pro účast i titulovaných hráčů. Pokud se týká otázky kde na to vzít, jsem toho názoru, že financování některých mládežnických soutěží je předimenzované, jakkoliv chápu jejich upřednostňování. Zde asi svaz nemá úplně čisté svědomí. A že si senioři zaslouží větší pozornost o tom svědčí jejich výsledky.
Rád bych se zmínil ještě o jedné věci, která se seniory až tak úzce nesouvisí. Jde o možnost zvýšení účinnosti funkcionářských týmů jednotlivých šachových oddílů. Mám na mysli zavedení titulů Nej…, např. Nejlepší hráč družstva v sezóně, Nejúspěšnější hráč oddílu v roce…., Nejúspěšnější hráč oddílu všech dosavadních dob, Nejlepší partie oddílového hráče v roce…, Nejlepší junior oddílu v roce …., Nejlepší žák oddílu v roce…atd. Totéž je možno rozšířit na úroveň města, kraje atd. Samozřejmě záleží na kvalitě a možnostech funkcionářského kolektivu, ale aspoň v některých předních oddílech by se to mohlo zkusit. Šel jsem příkladem a v roce 2015 jsem zveřejnil ve své knize Příběh průměrného šachisty výsledek soutěže o Nejúspěšnějšího hráče oddílu Duras Brno. Vůbec nezastírám, že jsem na tom měl osobní zájem i zvědavost, jak taková soutěž může dopadnout (Vyhrál jsem s velkým náskokem před N. Vyskočilem). Vůdčí myšlenkou soutěže není zjistit kdo je nejlepší hráč, ale kdo přinesl oddílu, který representuje, nejvíce bodů, tedy byl nejúspěšnější representant. Tyto body se vypočítávají dle tabulek, ve kterých se přiřazuje výsledku hráče v turnaji určité kategorie určitý počet bodů. Ty se pak sčítají za všechny soutěže, které daný hráč sehrál v celém uvažovaném období. Že se jedná o velmi pracnou záležitost o tom není sporu. Když jsem se obrátil na Honzu Kalendovského s prosbou o pomoc, byl jsem odmítnut právě z důvodu velké pracnosti. Nepochybně hrály roli i pochyby, zda jsou takové soutěže vůbec dobré a užitečné, nehledě na to, že by mohl vyhrát někdo, s kým se třeba vůbec nepočítalo a vyvolat tak třeba zlou krev. Na pracnost jsem reagoval tím, že jsem upozornil na možnost použití výpočetní techniky a vytvořit program (třeba za pomoci matematické fakulty Masarykovy university). Na to už žádná odpověď nepřišla.
Připouštím, že tento článek může být v některých bodech třeba kontroverzní, ale pokud vyvolá konstruktivní diskuzi, budu jen rád.