„Po zápase jsem se ještě zdržel na příjemnou narozeninovou oslavu domácího šéfa Františka K. – tomu ještě jednou gratuluju a moc děkuju za pohoštění! Na oplátku mě poprosil, abych partie a případně report poslal já, čemuž rád vyhovím, bohužel jsem si ale partiáře jenom fotil a v kupičce papírů jsem přehlédl zápis z poslední dohrávané partie na 5. šachovnici (Dvořáček – Kotisa), nebo tam tou dobou ještě nebyl. Na přiložených fotkách je k vidění napjatě sledovaný závěr zápasu na 4. a 5. šachovnici…“ Tak začíná, vlastně končí podrobná zpráva hostujícího Martina Pokladníka. Přečtěte si ji hezky od Adama:

Protože část hráčů v deset teprve přijížděla vlakem, začali jsme s drobným zpožděním, ale v dobrém rozpoložení – hráči obou družstev se znají a vztahy jsou přátelské. Všichni si ale uvědomovali (a někteří se stoickým humorem komentovali) tíhu boje o záchranu dvou družstev na chvostu tabulky a partie se rozjížděly poměrně opatrně. Už zhruba po první čtvrthodině hry z první šachovnice zmizely všechny lehké figury a vypadalo to na remízovou koncovku. Můj soupeř Martin Handl nabízel remízu a chtěl odklidit i zbytek materiálu, možná ale nedocenil, že při přechodu do dámské koncovky ztratí kvůli šachu „z dálky“ pěšce. Vzniklá pozice ještě nebyla od rovnováhy tak daleko, ovšem jen při strojově přesné hře. Místo toho bílý provedl několik tahů, které vypadaly naprosto přirozeně, ale ve skutečnosti ho velice nenápadně přibližovaly k prohře. Černému se dařilo díky výhodnému postavení pěšců vykrývat hrozby věčným šachem a po krůčcích postupovat dopředu, až nakonec onen pěšec navíc vítězně dokráčel na c2.

I přes rychlý přechod do koncovky tato partie nakonec trvala několik hodin. Nejrychleji bylo ve skutečnosti hotovo na sedmičce. František Baláž se sice v zahájení trochu zbytečně vzdal bělopolného střelce a jako „kompenzace“ mu za to vznikl opožděný pěšec na sloupci c, ale po výměnách se mu aspoň podařilo zadržet bílého krále v centru. Nutno dodat, že tam vlastně stál celkem bezpečně, ale i černá pozice byla docela pevná. Černý se rozhodl držet poučky „když soupeřův král zůstane v centru, otevři tam sloupec“, bohužel ale nedocenil, že postavení na šachovnici představovalo spíš výjimku z tohoto pravidla. Blokovaná pěšcová struktura totiž docela účinně paralyzovala bílého střelce a pěšcový klín na e4 mohl černému připravit půdu pro pozdější nástup na královském křídle. Bílý na soupeřův plán napřed sice nezareagoval objektivně příliš přesně, jeho tahy ale připravily černému past, která po jeho neopatrném 19. tahu sklapla. Vmžiku se ukázalo, že černý král nakonec stojí hůř než bílý, černá centrální pozice se okamžitě rozpadla a Ladislav Petr se mohl radovat z celého bodu.

Tahle rychlá prohra byla pro sloupskou morálku tvrdou ranou, zvlášť když na ostatních deskách byl obrat situace v nedohlednu. Marek Skočík, hrající s Leošem Ševčíkem známou variantu dračí sicilky, se vyptával na možnost přijetí remízy, vzhledem k neradostnému stavu ale dostal radu hrát dál. Snažil se z hry tedy ještě něco vymáčknout, ale i přes opticky nadějně vypadající postup pěšců se dostal jen do koncovky, kde mohl na další pokusy pomýšlet spíš bílý. Proto se nakonec se soupeřem na nerozhodném výsledku shodl.

Podobně dopadla i partie Milana Boháčka a Jirky Sekaniny na druhé desce. Téměř dokonale symetricky hraná varianta anglické se za celou dobu vůbec nevychýlila z rovnováhy a jediný slabší bod černého (pěšce d5 v koncovce bělopolných střelců) nebylo možné dostatečně účinně napadat. Hra pokračovala až do 60. tahu, ale remíza byla nevyhnutelná.

Větší šanci vzkřísit naděje hostů měl David Ševčík na osmé šachovnici. Ján Mižák nasměroval hru do struktury, která připomínala obranu Benoni, zdálo se ale, že černému střelci chybí na dlouhé diagonále vhodné cíle a bílý má vyhlídky na postup centrální pěšcovou lavinou. Po výměně ve 23. tahu se ale většina výhody rozplynula, černý získal nad středem dostatečnou kontrolu a ani jeden z hráčů se nechtěl pouštět do dalších větších akcí.

Podstatně živější byl souboj Zdeňka Helebranda s Vojtou Pučálkou na šesté šachovnici. Po přechodu z Caro-Kannu do francouzské si bílý netroufl na vylepšenou verzi Milner-Barryho gambitu a raději se vzdal svého silného bělopolného střelce. „Hrozbě“ typického francouzského tahu …Jf5 se rozhodl čelit přehnaně optimistickým výpadem g2-g4, který pro něj mohl skončit dost tristně, černý ale hru raději zklidnil a manévrování se přesunulo na dámské křídlo. Nikdo z hráčů ani při následné analýze nezjistil, že po nenápadném tahu 28. Da5! mohlo být zčistajasna v podstatě po partii – černému králi by totiž začalo být dost horko. Místo toho v partii po dalších manévrech došlo k pokusu bílého prorazit z opačné strany šachovnice a ukázalo se, že špatný plán je lepší než žádný plán. Po hrubé chybě v 37. tahu ztrácel bílý figuru, ale o tři tahy později si na soupeřově straně vybrala svou daň únava. Ve 40. tahu nejdřív figuru nevynuceně vrátil, ale i potom měl na dosah remízu věčným šachem. Místo toho ale sebral pěšce, čímž bílému králi otevřel únikovou cestu, a místo výhry nebo aspoň půlky zapsal nulu.

Protože mezitím skončila i partie na jedničce, sloupský tým se najednou nečekaně dostal do vedení a drama vrcholilo na čtvrté a páté šachovnici. Roman Moc v jedné z výměnných variant Caro-Kannu nenašel za bílého žádný účinný plán a dostal se do značně horší koncovky s pasivní pozicí. Jeho soupeř Jiří Marek naproti tomu postupoval cílevědomě a na dámském křídle se dostal do rozhodující výhody. Ve chvíli, kdy měl sklidit plody své trpělivé hry, se ale nechal zlákat k útoku zezadu zdvojením věží na první řadě a přehlédl přitom, že zoufale se bránící protihráč mu může podruhé napadnout veledůležitého pěšce c4 a toho nebude jak pokrýt. Nezbylo mu proto než spolknout hořkost z vypuštěné výhry a spokojit se s remízou věčným šachem. Šachy jsou krutá hra – sluší se uznat, že za celý předcházející průběh partie by si vítězství zasloužil.

Sloup tedy stále vedl 4:3, ale diváci z obou týmů se tou dobou už připravovali na pravděpodobný nerozhodný výsledek celého zápasu. Jan Kotisa se totiž v nejdelší partii dne dostal pod setrvalý tlak Filipa Dvořáčka a s pěšcem méně, pasivními figurami a špatným postavením krále to vypadalo, že jeho prohra je jenom otázkou času. Čas byl však to jediné, čeho se bílému nedostávalo. Závěrečnou fázi partie hrál v podstatě na přídavku, zatímco soupeři zbývalo ještě asi 15 minut. V tom spočívala asi jediná naděje na záchranu partie. Černý nicméně svůj časový přebytek nevyužil: sebral věží pěšce, který byl jen zdánlivě nekrytý, a jeho protivník i ve své velké časové tísni snadno našel efektní kombinaci, jež loupež pěšce vyvracela a vynesla mu čistou figuru. Tím se postavení zjednodušilo natolik, že ani při hře na přídavku se toho nedalo moc pokazit a bílý během několika tahů snadno vyhrál.

Celkové skóre 4:4 nejspíš nepomáhá ani jednomu družstvu, snad ale bude další průběh soutěže o to zajímavější. Příjemnou náplastí na jalový výsledek utkání byla pozápasová narozeninová oslava šéfa domácích Františka Kulhavého, na které jsem měl tu čest strávit hezký zbytek dne u dobrého jídla a pití. Františkovi děkuju za pohostinnost a za sebe i sloupský oddíl mu přeju pevné zdraví, radost ze života i z šachů a spoustu dobrých tahů! 🙂