Ve věku 90 let nás opustil republikový, krajský, brněnský a klubový funkcionář a známý ligový i turnajový hráč František Vykydal. Připomeňme si tohoto obětavého člověka v článku Jana Kalendovského.
Poslední rozloučení se zesnulým se koná ve čtvrtek 23. března.
Přidám malou vzpomínku na Fratiška. Při oslavě jeho 90. narozenin na podzim loňského roku jsem mu věnoval stříbrný pohár s velkou devadesátkou a datem. František byl velmi potěšen a zeptal se mne proč pohár není zlatý. Odpověděl jsem, že zlatý dostane až své sté narozeniny. Na ty bohužel už žádný pohár nedostane, zasloužil by si aspoń pěkný turnaj na svou památku.
Předloni se konal první ročník turnaje v Ludslavicích, který organizuje Míra Beneš. Pan Vykydal vždy hledal nějakého vhodného šachistu, který ho na turnaj odveze, a tentokrát natrefil na mě. Vzpomínám si, že po cestě nebyl spokojený s návrhy mé navigace a někde u Holubic chvíli trval na tom, abychom se vrátili zpět a jeli znova „jeho“ trasou. Nakonec vše dobře dopadlo, já jsem skončil desátý a pan Vykydal jedenáctý, přičemž jsme měli stejně bodů. Upřímně jsem nechápal, a to v pozitivním slova smyslu, jak může někdo v jeho věku hrát tak fantasticky šachy. Poslední finanční cenu jsem bral já a pan Vykydal získal speciální cenu – domácí ludslavickou slivovici od pana starosty. Jako správný alkoholik jsem po cestě zpět dostal na jeho láhev zálusk a dlouho jsem se odhodlával udělat mu návrh. „A to víš že jo, já tvrdý alkohol nepiju.“ Obchod byl dojednán, pan Vykydal vystoupil o 200kč bohatší a já s lahví dojel domů. Láhev moc dlouho nevydržela. Byl jsem v tu chvíli přesně o polovinu mladší než pan Vykydal. Šachově už jsem pana Vykydala snad dohnal a při mém zdravém způsobu života se dostat do jeho let nemůže představovat vážnější problém… Ať se daří. Čest jeho památce.
Tak to je moc hezký koment!
Oprávněná kritika nemůže být urážkou. Někdy jsou chyby způsobeny tím, že člověk spěchá, tady jsem to dvakrát po sobě kontroloval, a člověk prostě překlep NEVIDÍ. Proto děkuji za upozornění, nanejvýš trapný nedostatek u jména v nadpisu tak mohl být odstraněn.
Pan Vykydal překlepy přímo přitahoval. Pamatuji si, že při návštěvě letního šachového tábora jsem ho jako hlavní vedoucí požádal o věnování do táborové kroniky. Pan Vykydal vzal kroniku, vynechal kus místa a podepsal se se slovy: „Věnování si dopiš sám, já nevím, co bych psal.“ Naneštěstí si vzápětí poté kroniku půjčily malé dívenky ze služebního oddílu, aby dopsaly zápis z předchozího dne. Prázdnému místu nerozuměly, a proto svůj krátký zápis vecpaly přímo sem. Dodnes tak v táborové kronice máme tento text:
„Dnes byl v táboře kůň. Na koni jel pán. Ten kůň byl druhu araba.
František Vykydal“
Promiňte, nechci být urýpaný, vážím si, co všechno pro šachy děláte… Když vidím ale nadpis, připomnělo mi to, když jsem před lety začal pracovat v orchestru Národního divadla Brno, zdědil jsem v šatně skříňku po jistém houslistovi panu Fantovi. A kolegové mu rádi lepili etikety od nápoje fanta všude, kam se dalo. Taky jsem vevnitř našel kreslené vtipy a pokyn: ve vlastním zájmu navštivte správnu krematoria! Což jsem časem vzal vážně a občas tam hraju lidem hezké písně. Jako účastník jsem byl po letech až na pohřbu Jirky Řehůřka a kdybych měl zrovna službu, mohl jsem zahrát i jemu… Kdysi jsem zahrál Mirkovi Jurkovi na ústředním hřbitově v rámci posledního rozloučení. A tam bylo taky šachistů…Přeji vše dobré.