Každý klub musí mít svůj spiritus agens, svůj vůdčí duch, dech, vánek, který fouká do plachet a stmeluje mužstvo na palubě, aby se nerozprchlo na jiné lodě nebo dokonce nevystoupilo v nejbližším přístavu a nezanechalo cest úplně.

V 70. a 80. letech byl takovým vůdčím a inspirujícím duchem Transporty Břeclav a poté Tatranu Poštorná v prvé řadě Jaroslav Hrabě a hned ve druhé Zdeněk Souček. Urostlou postavou, výřečností, rozšafnou dobrosdrečností střídanou s cholerickou vznětlivostí byl nepřehlédnutelný. Byl živlem, kterého bylo všude plno, s každým se znal a všechno hlasitě a peprně komentoval.

V oddíle byl pokladníkem a spolupořadatelem většiny soutěží dospělých, zejména těch největších, jako byly mezinárodní turnaje na základní škole Slovácká, v hale Tatranu Poštorná a v železničním učilišti Valtice, kde hrálo až 160 hráčů.

Naprosto jedinečné byly dvojboje šachy + pingpong, jichž se účastnila taková esa obou sportů, jako byl František Blatný. Už jste někdy hráli pingpong švýcarským systémem? 🙂

V partiích byl Zdeněk Souček urputný, pověstné bylo jeho tahání prohraných pozic až do matu. Co kdyby to byl pat? Věřte – nevěřte, několik partií s velmi silnými soupeři se mu skutečně podařilo zachránit. 🙂

Objel neuvěřitelné množství turnajů včetně vzdálených míst, jako byly Čáslav nebo Nové Zámky. A odevšad si přivážel přátelství místních borců, které pak zval na turnaje do Břeclavi.

Na tvorbě některých cen se sám podílel, keramickou šachovou figurku, zejména věž a jezdce, měl tehdy doma každý šachista z Břeclavi a okolí. Nezapomenutelný byl pohled na velmistra Pavla Blatného, který z jednoho turnaje v Kulturním domě v Břeclavi odcházel shrbený až k zemi, protože na zádech vláčel dlouhý a těžký válec keramické vázy. 🙂

Zdeněk Souček byl i vášnivým korespondenčním hráčem a hrál současně neuvěřitelné množství partií. Byla to krásná doba. Po příchodu do klubu rozložil na několika šachovnicích své korespondenční hry a ihned zaměstnal všechny přední hráče. Většinou s úsměvem ukazoval, jak své soupeře přelstil, ale občas se uměl i dobrosrdečně rozohnit, „Marku!“ (míněn Jirka Marek) nebo „Kocábe, cos mi to poradil!!“

Kde jsou dnes lidé jako Zdeněk Souček, kteří pro šachy hořeli celým svým srdcem? Od devadesátých let se více věnoval veteránskému pingpongu, později by se rád k šachu vrátil, ale zlobily ho žíly na nohou. Odešel 12.3.2022 v 77 letech po dlouhé šachové odmlce, ale kdo ho znal, nemůže zapomenout.

Čest jeho památce!