Když mě vlastně ještě nedávno předjížděl na kole cestou z Pohanska tehdy už více než osmdesátiletý Rudolf Kuřil, když svižně nastupoval do našeho vysokého auta na cestu k šachovým utkáním, když proháněl za šachovnicí soupeře o půl či tři čtvrtě století mladší a hlasitě bavil všechny kolem svými historkami, měl jsem pocit, že tu bude do sta let.

Už jsme se všichni těšili, až pomine tato smutná doba, že se zase sejdeme na jeho pověstném narozeninovém turnaji s uzeným kolenem a vínem. Bohužel čas běží pro každého a od neděle už o něm můžeme mluvit jen v minulém čase. Brzy by mu bylo 86 let.

Patřil k zakladatelským a nezapomenutelným postavám břeclavského šachu. Každého znal, se všemi si tykal a všechno zařídil. Okolo roku 1972 začal obnovovat šachové dění v Břeclavi, které zcela utichlo po zániku Lokomotivy Břeclav v roce 1967. Od roku 1974 tak mohlo v okresním přeboru nastoupit nové družstvo – Závodní klub ROH Transporta Břeclav hrající od roku 1982 pod hlavičkou Tatranu Poštorná. Rudolf Kuřil byl vedoucím klubu až do roku 1979, kdy se slovy „Ty jsi tu jediný zaměstnanec Transporty, budeš vedoucím!“, předal vedení Jaroslavu Hraběti. V tehdejším Sdruženém klubu pracujících na místě dnešního Shopping centra vedle Gymnázia uspořádal velkou simultánku velmistra Jansy a Františka Blatného. Chybělo jen málo, aby se mu podařilo přetáhnout do Břeclavi prvního slovenského velmistra Jána Plachetku. V posledních letech nemohl chybět na žádném seniorském přeboru republiky v Rychnově nad Kněžnou. Přátelil se s ředitelem těchto šampionátů Jiřím Danielem a ten na oplátku jezdil do Břeclavi na velkorysé šachové oslavy Rudových narozenin. Jirka Daniel skvěle vystihl Rudův specifický smysl pro humor v medailonku, který vyšel v bulletinu č.4 rychnovského MČR seniorů v roce 2014:

Druhou velkou vášní pana Kuřila byl stolní tenis. Jeho vnučka s manželem jsou duší extraligového týmu žen MSK Břeclav a pan Kuřil byl dlouhá léta nepostradatelným pořadatelem, rozhodčím a „dědou“ domácích i zahraničních hvězd tohoto týmu. Extraligu pískal ještě loni v létě. I po osmdesátce zůstával v duševní a fyzické kondici, byl skvělým vypravěčem a zábavným společníkem. Tři hlášky za mnoho ostatních:

„Jako kluk jsem hrával se starším kamarádem z Poštorné, ten ale pak narukoval do wehrmachtu…“

„Já nevím, co všecí alibisticky nadávajů, To je jak za komunistů… Já říkám, To je jak za nás! „

Jednou si jeho soupeř po hrubé chybě postěžoval, že jak se mu blíží šedesátka, začíná chybovat, „To já znám, moja céra bude mět taky šedesát!“

Co slíbil, to vždy splnil, nikdy nezkazil žádnou legraci, uměl spojovat staré i mladé, zkušené harcovníky i začínající nadšence. Bude nám chybět, ale bude krásné na něj vzpomínat.

Čest jeho památce!