Letní sezónu individuálních turnajů jsem si zvolil jako testovací, neboť jsem potřeboval vědět, zda ještě na to mám hrát i těžké turnaje, případně zda už nastala doba pověsit šachy na hřebík. A test to byl opravdu těžký. Začal jsem turnajem v Teplicích, který je v současné době považován za druhý největší turnaj u nás po Pardubicích. A skutečně tak tomu bylo.

Teplice v Čechách jsou pěkné lázeňské město, které má přibližně 50 000 obyvatel bez lázeňských hostů, kteří si sem jezdí léčit především kardiovaskulární choroby. Poslední dobou se zvyšuje počet arabských hostů, jejichž pobyt zde je zvýhodněn. Obraz města se tak mění, ale i když se nechovají nějak agresivně, nechtěl bych, aby takto vypadala česká města v budoucnosti.

Turnaje se zúčastnilo celkem 226 hráčů, z toho 25 GM (7 hráčů mělo ELO větší jak 2600) a 23 IM při průměrném ELO celého turnaje 2103. Krásné parametry! A jaké byly moje ambice v takovém turnaji? Byl jsem nasazen jako 117. a někde okolo tohoto pořadí jsem se chtěl umístit. Důležitější ale byla pro mne úroveň sehraných partií.

A turnaj začal opravdu grandiózně. Na 1. kolo mi byl nalosován norský velmistr Tari s ELO 2623. Je to mladý a velmi talentovaný hráč, některými experty dokonce považovaný za nástupce M. Carlsena. V partii jsem měl bílé figury a už v 6. tahu jsem se dostal do pozice, kterou jsem ještě nikdy nehrál, takže začala vlastní tvorba. Hra se zprvu vyvíjela vyrovnaně, ale postupně jsem se přece jen dopouštěl častěji nepřesností a černý postupně získal výhodu. Pak se však přiblížila časová kontrola a černý svou výhodu téměř ztratil až partie dospěla do následující pozice:

Po téměř pěti hodinách hry jsme zbyli v hrací místnosti sami a zřejmě se projevila i únava z  obtížné partie a náročné šestihodinové cesty. Škoda! Pak následovala série slabších soupeřů a přes zaváhání s paní Bažantovou (odmítl jsem nabídku na remis a nakonec prohrál) jsem po 4. kole měl 50 %. V dalším kole jsem však dostal mladého slovenského IM Špreňara (2226). V zahájení jsem bílými získal výhodu, ale pak jsem nepokračoval dost důrazně, soupeř vyrovnal hry a pak mě napadla následující pochybná kombinace, jejíž důsledky jsem nesprávně odhadl:

V následujícím kole jsem si trochu spravil náladu s anglickým důchodcem Greenem (1983) se kterým jsem remizoval už na nešťastném Mistrovství světa seniorů v Mariánských lázních před třemi roky. Tentokrát jsem ho však udolal a opět jsem byl na 50 %. Opět jsem však narazil na silného soupeře, kterým byl mladý německý IM Vogel (2471). Hrála se Královská indická a partii uvádím celou.

V posledním kole jsem už neměl dost morálních sil hrát černými na výhru, takže jsem nakonec se čtyřmi body skončil pod 50 % na 140. místě, ale zklamán rozhodně být nemohu (výsledky na Chess-Results).

Druhý turnaj, pro který jsem se rozhodl, byl Open Portorož ve Slovinsku. Důvodů pro tuto volbu bylo tentokrát více. Jednak to byla dovolená u moře s manželkou, snachou Martinou a vnukem Jakubem, snaha umožnit devítiletému vnoučkovi získání dalších zkušeností v mezinárodním turnaji a já jsem byl samozřejmě zvědav, jak se povede i mně samotnému. Portorož je významné letovisko na břehu Jaderského moře, šachistům dobře známé i  jako místo konání mezipásmového turnaje v roce 1958. Do Portorože jsme se vypravili autem, je to asi 650 km, což nám trvalo s přestávkami a omezeními rychlosti asi 8 hodin. Ubytováni jsme byli v bungalovu asi 500 metrů od moře, ale bohužel na kopci (100 metrů převýšení), což mi činilo problémy. Turnaj se hrál v luxusním 5 hvězdičkovém hotelu Bernardin a to byl už sám o sobě zážitek.

A jednalo se o turnaj silnější, než jsem původně předpokládal. Zúčastnilo se ho celkem 89 hráčů, z toho 8 velmistrů a 3 IM. Moje ambice spočívaly v uhájení 30. nasazovacího místa, ale trochu jsem pošilhával i po umístění v kategorii seniorů, kde byly vypsány 3 ceny (150, 100 a 50 Euro) ale podle Ela jsem byl až čtvrtý nasazený.

Turnaj se pro mne vyvíjel dle vzoru tzv. horské dráhy, což znamená že jsem střídal slabší a silnější soupeře, přičemž se slabšími jsem vyhrával a se silnějšími prohrával, takže celý turnaj jsem absolvoval s 9 rezultativními partiemi, což se mi v celé mé šachové kariéře ještě nestalo. Chtěl jsem tuto posloupnost narušit nějakým úspěšným výsledkem proti silným hráčům a nejblíže jsem k tomu měl v 5. kole, kdy jsem hrál se slovinským FM Guidem (2331). V Caro Kanu jsem ho černými přehrál, ale v pozici na diagramu jsem zahrál poněkud impulsivně.

Před posledním kolem bylo pořadí v kategorii seniorů následující. IM Mazi (2333) měl 6 bodů, já jsem měl 5 bodů, GM Yrjola (2327) měl 4,5 bodu, Srebrnič (2204) měl 4,5 bodu. Takže výhra mi zajišťovala 2. místo a remíza takřka jistě 3. místo. Nalosován mi byl ale silný soupeř Brinovec SLO (2265) se kterým jsem měl černé figury. Ze zahájení se mi podařilo vyrovnat hru a partie dospěla do pozice diagramu:

A tak jsem nakonec skončil čtvrtý a celkově 31. (výsledky na Chess-Results). Výsledek je to dobrý a odpovídající, ale mnoho nechybělo a mohlo to být podstatně lepší.

A tak přišel čas na turnaj, který jsem nejvíce s napětím očekával a na který jsem se těšil – MČR seniorů 60+. Seniorské turnaje jsou poněkud podceňované, ale docela neprávem. Jsou to turnaje se svojí specifikou, které hrají hráči, kteří v době vrcholu své výkonnosti měli ELO o 100 až 150 bodů vyšší. I v současné době nelze nikoho z nich podceňovat, pozičně jsou velmi slušně vybaveni, pouze s taktikou mají občas problémy a nějaká ta hrubka se vloudí. Specifika turnajů zejména v Rychnově n. K. spočívá především ve velmi přátelské atmosféře dané zejména tím, že většina hráčů se již delší dobu zná. K přátelské atmosféře přispívají i doprovodné akce jako autobusový zájezd, společenský večer, turnaj ve stolním tenise, bleskový turnaj a turnaj ve Fischerových šachách.

Jakožto trojnásobný vítěz předchozích turnajů MČR seniorů 60+ jsem cítil morální povinnost obhajovat tento titul i počtvrté. Můj největší konkurent V. Sejkora tento turnaj vyhrál rovněž třikrát a tak se mělo tentokrát rozhodnout, komu bude patřit 4. titul. Přes původní příslib účasti však to Vlastovi letos s účastí nevyšlo. To, že ve věku 76 let hraji turnaj s hráči až o 16 let mladšími, znamenalo pro mne jistý handicap, ale i velkou výzvu, ale těšil jsem se na to. Turnaj se vyvíjel podle předpokladů a před závěrečnými koly se vytvořila skupina adeptů na vítězství, ve které byli kromě mne ještě Z. Urban (2115), V. Pospíšil (2040), V. Horák (1954), J. Marek (1920) a A. Bartoš (1953). Po vítězství nad J. Markem z Poštorné jsem narazil na svého nejvážnějšího konkurenta, kterým byl Z. Urban, se kterým jsem hrál černými figurami. Zahájení se mi celkem povedlo a postupně jsem svého soupeře přehrával, až partie dospěla do postavení na diagramu:

V posledním kole jsem hrál s Bartošem, se kterým jsme sehráli teoretickou variantu anglické a po 14. tazích dali partii za remis. Vzhledem k tomu, že jsem měl dvoubodový náskok v Buchholzu, měl jsem první místo téměř jisté, přestože Z. Urban v posledním kole vyhrál. A tak jsem se čtyřmi tituly v kapse mohl spokojeně jet domů (výsledky na Chess-Results).