Oslava 100. výročí šachu v Českých zemích se vydařila zcela mimořádně – to byl převažující názor drtivé většiny účastníků Galavečera českého šachu v pražském paláci Žofín v neděli 18. září 2005. Hlavní sál Žofína zaplněný stovkami šachistů ve společenských úborech (kdo kdy viděl na historických fotografiích z první republiky nějakého šachistu bez kravaty?), elita českého šachu, elita evropského šachu (šéfové německého, polského a slovenského šachového svazu pánové Metzing, Filipowicz a Pekár), elita českého sportu (předseda ČSTV Vladimír Srb, předseda ČOV Milan Jirásek), elita české politiky (premiér Jiří Paroubek – byť jen na chvilku – těsně po návratu z New Yorku), neskrývané dojetí oceněných osobností při přebírání cen, neutichající aplaus při příchodu Vlastimila Horta, který přispěchal na pódium doslova v minutě dvanácté rovnou z letiště od parlamentních voleb v Německu – takový byl Galavečer českého šachu. Kdo nevydržel čekání po odpoledních bleskových turnajích a odjel dříve, musel těžce litovat. Holt stará pravda, že nic nesjednocuje lidskou pospolitost lépe než společné slavnosti asi opravdu platí.
Program večera zabral zhruba 2,5 hodiny od 19,00 do 21,30. Průvodkyně večera, hlasatelka České televize Klára Doležalová, je elegantní profesionálka, ale asi to chtělo pozvat ji předem na skleničku a trošičku ji šachově vzdělat. Některé její prostořeké hlášky ovšem nebyly bez půvabu. Vyhlašování „problémového hráče století“ ji samotnou tak pobavilo, že s gustem očekávala, jak ten nejproblémovější hráč skutečně vypadá. Důstojný pán Vladimír Kos (to byl onen „vyhlášený problémista“) by možná i uvedl věci na pravou míru, ale nedostalo se mu příležitosti. To byla poměrně velká závada na režii večera. Dokud se mikrofonu nezmocnil Marek Vokáč přebírající cenu za Elišku Richtrovou-Klímovou (zlé jazyky praví, že nebyla zcela spokojena se svým umístěním v anketě), nedala moderátorka nikomu z vyhodnocených šanci na vyslovení svého kréda nebo alespoň poděkování za ocenění. Přitom právě nepředstírané dojetí vdovy po Luďku Pachmanovi, vnuka Oldřicha Durase nebo i Vlastimila Horta těsně po jeho příchodu byly jedním z nejsilnějších zážitků večera. Droboučká další faux pas moderátorky („Pro nejlepší hráče bleskového šachu tu máme stupínky vítězů, i když je těžké pochopit, že šachy jsou sport“, nebo při nástupu kapitána a asi 3 hráčů Lokomotivy Brno k vyhlášení extraligy „Jejda, už nám sem kráčí celé družstvo“) se už ztratila v proudu slov.
Režie večera střídající vyhlašování výsledků a osobností s toulkami šachovou historií a prokládaná oddychovými minutami s „kulturním programem“ byla velmi dobrá, snad jen to chtělo méně omylů při velkoplošné projekci ilustračních záběrů. Např. při vyhlašování bronzového medailisty MČR Tomáše Poláka majestátní zjev Miloše Jírovského na obřím plátně za jeho zády docela rušil.
Z kulturních vystoupení vzbudil jednoznačně největší ohlas excentrický 4TET Jiřího Korna. Čtyři excentrici v černých pláštích, brýlích a cylindrech vyluzující veškeré zvuky výhradně svými hlasivkami byli naprosto skvělí a aplaus nebral konce. Dokonalý souzvuk čtyř hlasů perfektně imitující světové hity i socialistickou „nedělní chvilku poezie“ se zhudebněnou básní „adin, dva, tri, četyre, pjať, išel zajčik paguljať …“ by musel probudit i mrtvého.
Neméně povznášející byla ohnivá Carmen mezzosopranistky Státní opery Praha Andrey Kalivodové, vizuálně zajímavé bylo i dívčí trio Nobles vyluzující (někdy ovšem těžko rozlišitelné) zvuky na housle, violu a violoncello na pozadí dunivého tuc-tuc. Určité rozpaky však budilo vystoupení křehké naivky Ivety Bartošové, která si sice šplhla tím, že její syn hraje šachy, ale poněkud dlouhé vystoupení by se spíše hodilo do teenagerovské diskotéky než na slavnostní shromáždění střední a starší generace.
Kromě vyhlášení výsledků ankety o nejlepšího hráče a hráčku století, výsledků bleskového MČR a loňské extraligy se vyhlašovaly i osobnosti století, zasloužilý problémista a korespondenční hráč a byly předány diplomy třem novým čestným členům ŠSČR. Seznam všech oceněných by se měl objevit každou chvíli na stránkách ŠSČR. Z našeho kraje ocenění získali František Blatný a Vladimír Kos, z blízkého okolí např. Vratislav Hora. Výběr oceněných byl velmi pečlivý a jde skutečně o přehlídku zcela výjimečných osobností, jejichž jména bychom si měli uchovat nadlouho v paměti. Děkujeme.
Po ukončení oficiální části následoval raut, neformální diskuse a přátelské potřásání rukou starým známým. Dobře učinili ti, kteří se přes hroznou tlačenici nejdříve najedli a zaobstarali si igelitku s materiály ke slavnostnímu večeru a s reprezentativní knihou ke 100. výročí. Kdož nejdříve ohnivě diskutoval (např. autor těchto řádků) a teprve okolo půlnoci se začal shánět po občerstvení a dárkové tašce, nenašel už jednoho ani druhého. Ještě, že si knihu už odpoledne zakoupil za rozumných 200Kč. Kdo by si však nechal ujít krásné hádání o bodování soutěží a členských příspěvcích s takovým velmistrem této disciplíny, jako je Marek Vokáč! Před půl jednou se Žofín vyprázdnil, potemněl a nezbývá než doufat, že se zase po čase některý z jeho sálů (nejlépe ten nekrásnější v prvním poschodí) pro šachisty opět rozsvítí. Díky pane předsedo Herejku a pane prezidente Němče, v neděli jste zabodovali a asi už málokdo pochybuje, že prezidentskou záštitu v podobě vlivné politické nebo špičkové podnikatelské osobnosti šachový svaz skutečně potřebuje.
Šťourové pak mohou dumat, na kolik tato akce přišla a zda růst prestiže šachového svazu nepřinese i růst obolusu za poctu být jeho členem. Nuž vše se dozvíme na nejbližší konferenci ŠSČR v únoru 2006. Téma svazové prestiže a ceny za ni placené bude zcela určitě zdrojem ohnivých diskusí.
Na přiloženém snímku je typická momentka z nedělního setkání. Legendy českého šachu František Blatný a Nina Hrušková-Bělská (s kyticí) vzpomínají na staré časy s paní Pachmanovou, vdovou po Luďku Pachmanovi.
