Sport, šachy, politika…

(Autor: Pavel Šťastný) „Válka je pokračování politiky pouze jinými prostředky“ suše poznamenal ve svém díle pruský generál a vojenský teoretik Carl von Clausewitz… „Politika do sportu nepatří“ zaznívá, zaznívalo a bude i nadále zaznívat ze všech osmi světových stran které na světě existují… Ale patří, přátelé, patří, patřila a vždycky bude patřit, i kdybychom byli pochopitelně daleko raději, kdyby tomu tak nebylo… V antickém Řecku vždy jednou za čtyři roky válečné strany daly odpočinout svým zbraním, aby si jejich nejlepší a nejzdatnější válečníci mohli změřit svoje síly ve sportovním zápolení. Ten, kdo tohle dokázal zavést do praxe, musel být bezpochyby velmi schopným politikem… I do novodobých olympiád zcela zásadním způsobem zasahovala politika. Předně přední evropští politici nedokázali dostát tohoto úzusu starověkého světa a nedokázali na několik dnů přerušit válečné běsnění, aby se mohly uskutečnit olympiády v letech 1916, 1940 a 1944. Vánoční fotbalový zápas mezi německými a francouzskými zákopy v roce 1914 budiž světlou výjimkou…Velkým „politikem“ byly rovněž dvě olympiády v roce 1936. První (alternativní) byla v Barceloně zrušena den před zahajovacím ceremoniálem a vypukla krvavá občanská válka. Ta druhá (oficiální) berlínská, byla zase pro změnu zcela flagrantním způsobem propagandisticky zneužita vládnoucím nacistickým režimem. I do mnoha dalších olympiád promluvila politika. 1952 – v Helsinkách se poprvé představila výprava Sovětského svazu, aby svými sportovními úspěchy demonstrovala převahu socialistického tábora. 1956 – v Austrálii se v době „Suezské krize“ a budapešťského povstání v „krvavé lázni“ střetli vodní pólisté Maďarska a Sovětského Svazu, aby následně velká část maďarské výpravy zůstala tamtéž v emigraci. 1968 – v Mexiku černí atleti demonstrují na stupních vítězů černými rukavicemi a barety proti rasové diskriminaci. 1972 – Mnichov, atentát palestinských teroristů na izraelské sportovce. 1976, 1980, 1984 – politický bojkot, bojkot a trucbojkot v Montrealu, v Moskvě a v Los Angeles… Významným způsobem politika zasáhla i do našeho nejpopulárnějšího sportu – do ledního hokeje. Stačí připomenout rok 1950. Československým hokejistům je totalitním režimem znemožněn odlet za obhajobou titulu mistrů světa do Londýna a ve vykonstruovaném procesu jsou téměř všem reprezentantům uloženy mnohaleté tresty odnětí svobody. V roce 1969 mají pražští normalizátoři takový panický strach z demonstrací, že světový šampionát je přeložen z Prahy do Stokholmu, aby dvě následná nejslavnější československá vítězství nad nenáviděnou „Sbornou“ a rozbití výlohy Aeroflotu na Václavském náměstí, zavdaly důvod k „instalaci“ Gustava Husáka do funkce vrchního normalizátora… Dále můžeme jmenovat například 6 celostátních Spartakiád – vrcholných to společensko-politických událostí. Letošní odejmutí pořadatelství světového šampionátu Bělorusku nelze také zařadit jinam, než mezi politická rozhodnutí, rovněž kauza „Hnilička“ či současné „klekací“ demonstrativní politické rituály na fotbalových či basketbalových hřištích…

Politice se pochopitelně také nevyhnulo i šachové hnutí. V roce 1914 byl v Manhaimu po vyhlášení války přerušen turnaj tehdejších nejlepších velmistrů a ruští šachisté byli (jako příslušníci nepřátelského národa) zatčeni a internováni. V létě 1939 pro změnu vypuká další světová válka a v Argentině, kde se právě koná šachová olympiáda, zůstává nespočet evropských hráčů. Přesnější čísla by jistě dokázal prezentovat šachový historik pan Kalendovský. Po válce dále v Portugalsku, v politickém exilu a v bídě, umírá šachový mistr světa Aljechin. Další vyjednávání o nástupnictví a o kandidátském turnaji je navýsost politickou záležitostí. Šachy jsou v době vznikající studené války v Sovětském svazu velmi vysoko na seznamu stranou a vládou preferovaných sportů a tyto zájmy až do roku 1989 významnou měrou „promlouvají“ do bojů o nejvyšší šachové mety. Na mezipásmových turnajích jsou běžnou (pochopitelně nikdy nepřiznanou) praxí (na příkaz nejvyšších stranických orgánů) dohodnuté výsledky jednotlivých sovětských kandidátů. V samotných zápasech o světové prvenství mezi nimi je potom zcela nepokrytě politicky preferován (režimní) Michail Botvinik nad „židem“ Davidem Bronštejnem. Stačí také připomenout rok 1972, kdy se v Rejkjavíku, spíše než o nejvyšší šachový titul, sváděl boj politický. A troufám si tvrdit, že celosvětová popularita šachu dosáhla tehdy takové úrovně, která již nikdy nebude překonána… Roky 1978 a 1981 má potom většina z nás ještě v živé paměti. Ti mladší si pochopitelně nedokážou představit politické napětí v bojích v Baguiu a Meránu mezi tehdejším „režimním proponentem“ Anatolijem Karpovem a emigrantem, Viktorem Korčným…

Politika, pohříchu, začíná vystrkovat svoje malé šachové růžky i v současné době v miniaturní české šachové kotlině. Začalo to docela nevinně – známý propagátor a popularizátor šachového dění, předseda Pražské šachové společnosti a vydavatel tohoto skvělého periodika, pan Pavel Matocha, byl na jaře loňského roku – pro některé trochu překvapivě – zvolen za člena Rady České televize. Stalo se tak na doporučení „organizace a sdružení, která představuje kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“ – viz zák. o ČT – v tomto případě Šachového svazu české republiky. A jako se mnoho záležitostí ve sportu (a kdekoliv jinde – pochopitelně) řeší na poslední chvíli (např. čerpání opožděně přidělených grantových prostředků) i toto samotné doporučení proběhlo poněkud „zrychleným“ tempem, a pro někoho možná i trochu netransparentním způsobem. Bohužel, zmíněná „Rada“ není zrovna apolitickým orgánem – její členy schvalují poslanci PČR, tak by bylo s podivem, kdyby tomu tak nebylo, a tak na působení pana Matochy je – chtě–nechtě, pohlíženo nikoli jen „šachovou optikou“. A protože celá společnost je, co se týče politických názorů, značně rozpolcena, není proto překvapením, že někteří šachisté a funkcionáři (většině nešachové populace je jméno našeho významného propagátora zatím ještě neznámé) jsou z práce pana Matochy nadšeni, jiní neskrývají svoji nespokojenost… V současné době probíhají krajské svazové konference. Například na té Jihomoravské „se zjistilo“, že dokonce i některým šachovým funkcionářům unikla skutečnost, že ve vrcholné vlivné funkci má český šach svoje zastoupení. Některým delegátům byla naopak tato skutečnost známa velmi dobře a diskutovali ve smyslu, že pan Matocha byl do funkce nominován s naší podporou a měl by tedy brát v potaz „většinové“ mínění šachových orgánů a členské základny a chovat se méně „autonomně“ . Jiní oponovali, že naopak, v demokratické společnosti to chodí tak, že jakmile je někdo jednou do svojí funkce zvolen, je už otázkou jeho svědomí a nejlepší vůle, jak bude tuto funkci vykonávat. Někteří funkcionáři nebyli dále k působení pana Matochy s to vůbec zaujmout nějaké stanovisko, jiní vyslovili „pragmatický názor“ ve smyslu, že je pro „nás“ výhodné mít ve vrcholné funkci „svého člověka“, neboť takové funkce s sebou jaksi automaticky přináší (finanční a jiné) výhody… V každém případě lze očekávat, že otázka působení pana Matochy v Radě České televize bude (jako „politikum“) na nadcházející celostátní šachové svazové on-line (?) konferenci otevřena…

Jak tedy vidno, podle aurora výše napsaných řádků, politika do sportu (bohužel) patří a nelze se jí vyhnout. Kardinální (a nikdy nevyřešenou) otázkou ovšem zůstane, do jaké míry jsme ve stávající společnosti poučeni historií a jsme schopni sladit demokratické principy v jejím (ne)prolínání se s „apolitickým“ sportem. A kdo nezná historii, bude její chyby opakovat. To je známá věc…

Pavel Šťastný

Omlouvám se P.T. ctěnému JM šachovému obecenstvu za svoji neodbytnost, ale tak trochu motivován pořekadlem o tom, že železo se má kout dokud je žhavé a veden svojí grafomanskou úchylkou, ještě jednou k tématu diskutuji. Napsal jsem článek (níže) a poslal jsem ho panu Matochovi s „nabídkou“, aby ho otiskl ve svém Šachovém týdeníku – pokud možno ještě před konáním valné hromady ŠSČR. Odvolal jsem se v dopise na několik v minulosti vyměněných mejlů, pochválil mu několik článků a uvedl jsem, že tímto počinem by vzal svým oponentům „vítr z plachet“ a nastavil by tak elegantním způsobem sám sobě zrcadlo zpětné vazby v e společnosti těch, „na jejichž ramenou“ byl do vysoké funkce „vynesen“. Nezdá se však, že bych touto svojí výzvou a „nabídkou“ překročil rozlišovací schopnosti pana Matochy, dovoluji si tedy článek uveřejnit alespoň tady.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní a jeho autorem je Milan Boháček. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *